Už za týden nás čeká prodloužený velikonoční víkend. Možná, že již máte plné ruce práce s přípravami nebo naopak teprve hledáte inspiraci, jak si sváteční dny zpříjemnit. Zavzpomínejte s námi na některé dávno zapomenuté tradice, které mohou najít místo i u vás doma.
Proč a kdy je vlastně slavíme?
Ačkoli v dnešní době mnozí z nás tomuto svátečnímu období nepřikládají takovou důležitost, jako třeba Vánocům, jedná se o prastarý svátek, jehož počátek můžeme datovat až do prvního století. Hojně rozšířený názor, že duchovní tradice pouze navázala na pohanské oslavy jara a zrození, není zcela přesná. Velikonoce – tedy oslava velké noci, kdy došlo ke vzkříšení Ježíše Krista, jak ji znali první křesťané, vychází z nejstaršího židovského svátku Pesachu. Ten byl připomínkou vyvedení izraelského národa z egyptského otroctví a právě do tohoto období se datuje i Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Velikonoce jsou svátkem pohyblivým – slaví se vždy první neděli po prvním jarním úplňku, který může být mezi 22. březnem a 25. dubnem. V tomto období také nastává jarní rovnodennost, na které staré kultury zakládaly svůj kalendář. Také samotné velikonoční tradice, jak je známe dnes, v drtivé většině vychází z pohanských oslav jara, i když mnohé z nich v průběhu dějin získaly také duchovní význam.
Doba předvelikonoční
Velikonocům tradičně předchází čtyřicetidenní přípravné období známé jako masopust, kdy naši předci jídávali luštěniny, obilné kaše, chléb a zelí. Půst však nebyl pouze časem odříkání, ale i dobrých skutků, almužen a odpuštění. Celé období bylo protkáno různými zvyky, každá z postních nedělí měla své jméno, tradiční pokrmy i obyčeje. Jedním ze zvyků, které se ve velké míře zachovaly dodnes je vynášení Smrtky – Morany. Připadal na druhou neděli před Velikonoci, tzv. Smrtnou. Topení symbolu zimy mělo ochránit kvetoucí stromy a zaseté plodiny před mrazy, které v tomto období ještě nezřídka přicházely. Vlády se měla ujmout Vesna, mladá, dobrá královna tepla a neměla již dovolit ledové a kruté Smrtce opanovat zemi. Po vhození proutěné Smrtky do řeky všichni účastníci průvodu utíkali co nejrychleji do vsi, protože se věřilo, že ten, kdo zůstane poslední padne do roka Smrtce za oběť. Vzhledem k tomu, že do vsi se jako poslední obvykle dobelhala nejstarší babička, často se stalo, že se tato pověra skutečně vyplnila.
Poté, co byla zima skutečně zahnána, nastávaly oslavy jara a rozpuku. Na Květnou neděli, týden před Velikonoci, byly v kostelích svěceny pučící ratolesti. Měly symbolizovat jak úctu k probouzející se přírodě, tak připomínku palmových ratolestí, kterými davy vítaly Ježíše, když přijížděl do Jeruzaléma. Větvičky pocházely především z jívy a nejen, že měly být posvěceny, ale každý měl také tři kočičky polknout, aby ho po celý rok nebolelo v krku. Větévky si také musel každý sám nařezat a nezřídka se stalo, že malé hladké kočičky se během několika teplých dní proměnily v rozježené kocoury. Nejednomu dítku vhrkly slzy do očí, když se pokoušelo takovou dobrotu spolknout, protože rozkousat se nesměly.
Po Květné neděli začínal tzv. pašijový týden. Doma i kolem obydlí probíhaly horečné přípravy a vše spělo k Velkému pátku, kdy naopak nebylo dovoleno např. pracovat s půdou. Tento týden byl považován za magický a věřilo se, že se země otevírá a vydává své poklady. Den před Velkým pátkem, na Zelený čtvrtek, se prováděla také ochranná koupel proti nemocem. Časně zrána bylo možno vidět matku, kterak rozbaluje dítě z plenek a třikrát ho ponoří do studené vody. Proti uštknutí hadů a žihadlům vos měla zase ochránit tradiční snídaně – jidášky s medem. Nejen proti nemocem se bylo nutno chránit, pověrčivý lid věřil, že dochází také k rejdům čarodějnic. Vyváděly různé neplechy – upíjely třeba dobytčatům mléko a kozy a krávy pak velmi málo dojily. Na čarodějnice nejlépe platil již zmíněný úklid. Na Zelený čtvrtek také utichaly zvony a místo nich děti lomozily řehtačkami a klapačkami. Věřilo se, že zvony odlétají do Říma za požehnáním a vrací se až na Bílou sobotu.
Velikonoční slavnosti a tradice
Velký pátek už byl zasvěcen tichému rozjímání a půstu, děti držely stráž v kostele u Božího hrobu, stařenky chodily k tzv. líbání, kdy litovaly mrtvého Ježíše a líbaly mu nohy. I v soudobých oslavách má místo uctění kříže, kdy křesťané pronáší modlitby za velké problémy celého světa. Bílá sobota má svůj název odvozen od bílého pohřebního roucha. Je také posledním dnem, kdy novokřtěnci nosí bílé roucho a probíhají slavnosti prvního svatého přijímání. Neděli Zmrtvýchvstání předchází bohoslužba noci – velikonoční vigilie na oslavu Kristova vzkříšení. Na Boží hod velikonoční pokračovaly mše, lámal se chleba po vzoru Ježíšovu a pekly a světily se velikonoční pokrmy. Ty pak byly nabízeny návštěvám.
Pondělní mrskut – pomlázka se v dřívějších dobách příliš nelišil od toho dnešního. Stejně tak jako dnes po vsi chodili mladí chlapci se spletenými pomlázkami (nebo jalovcem) a dívky jim za výslužku na tatary vázaly zdobené stuhy a obdarovávaly je malovanými vajíčky.
Každý z těchto symbolů měl svůj původ, ve kterém se mísily křesťanské tradice s těmi pohanskými. Velikonoční vajíčka značila jednak symbol nového života a plodnosti, ale také byla v dřívějších dobách dávána do hrobu k mrtvému jako znak vzkříšení. Po dlouhém půstu byla také vítaným zpestřením jídelníčku. Zdobení vajíček se pak vysvětluje legendou, že při jednom noclehu na cestách byli Ježíš a jeho učedník Petr uctěni právě vajíčky. Ráno pak pohostinná žena našla vejce opět celá, navíc krásně pomalovaná. Pravdou je, že malované skořápky vajec se datují až do dob starověkého Egypta a Persie. Vejce se barvila na červeno a byla symbolem dělohy a zrození. Nejen vajíčka patřila na slavnostní velikonoční stůl, pekly se koláče, mazance a později také nadýchaný velikonoční beránek. Ten odkazuje na židovskou tradici, kdy podle Božího nařízení měla každá rodina obětovat beránka bez vady, jako symbol odpuštění hříchů. V navazující tradici křesťanské se beránek stává symbolem Ježíše Krista, který převzal roli oběti za hříchy lidstva na sebe.
U žen méně oblíbená část, velikonoční pomlázka, má spíše pohanský základ, i když se někdy spojuje s Ježíšovým bičováním. Pověst praví, že dívky a ženy, které jsou na Velikonoční pondělí vyšlehány, si po celý rok uchovají zdraví a plodnost. I samotné slovo pomlázka, je spojeno s „pomlazením“ a právě silné proutky plné životodárné mízy mají vyšlehané osobě zajistit dlouhé mládí. Dříve tato výsada nepatřila pouze ženám, ale ozdravné vyšlehání si mohli užít i muži. Místně se také, jako zkrášlující procedury používalo polévání vodou, které je dnes spíše výsadou dívek a probíhá v úterý.
Ačkoli mnohé ze zvyků a tradic našich předků nám mohou připadat poněkud směšné, některé z nich si můžeme zcela jistě převést do naší doby. Jarní odlehčený jídelníček nám po dlouhé zimě pomůže načerpat novou energii a shodit přebytečná kila z vánočních radovánek. Čarodějnice jménem nepořádek a lenost zaručeně vyžene kýbl s horkou vodou a mop a ranní studená sprcha v kombinaci s přírodními doplňky stravy zajistí pevné zdraví po celý rok. Přejeme Vám, abyste si volné dny užili ve zdraví a načerpali novou energii do Vaší práce, ať již budete Velikonoce slavit tradičně nebo zcela po svém.