Zejména malé a střední podniky se při obchodování v Evropské unii i se třetími zeměmi potýkají s řadou administrativních překážek. V souvislosti se správným placením daně z přidané hodnoty (DPH) musí mít povědomí o daňovém systému v EU i mimo ni. Podle JUDr. Svatopluka Galočíka, předního odborníka na DPH v ČR, který se podílí na legislativních přípravách zákona o DPH, včetně dalších právních úprav ve formě novel zákona, je kamenem úrazu pojmosloví.
„Zákon totiž používá takové pojmosloví, které se v praxi naopak nepoužívá. Pak z toho může být problém, kdy zákon upravuje nějaký postup u DPH a ta osoba – případně plátce DPH – která by se tím zákonem měla řídit, zamění osoby, nesprávně je určí, a pak místo vlastního plnění je stanoveno špatně. Tím dochází k porušením zákona, což má samozřejmě dopad ze strany správce,“ vysvětluje Galočík ve webináři Videolektor.cz zaměřeného na uplatnění DPH při pohybu zboží a služeb mezi členskými státy a s třetími zeměmi. Odborný on-line kurz je určen daňovým poradcům, účetním, finančním poradcům i samotným podnikatelům, aby dokázali mimo jiné pochopit princip systému „reverse charge“ u pohybu zboží a služeb a správně stanovili jak místa plnění, tak i povinnost přiznání daně.
Reverse charge
Režim reverse charge čili přenesení daňové povinnosti (obrácené zdanění) je postup, pomocí kterého zboží nebo služby nejsou zdaňovány obvyklým způsobem, povinnost přiznat a zaplatit DPH se podle zákona o DPH přenáší z dodavatele na odběratele.
V praxi to znamená pro podnikatele zvýšenou administrativní zátěž, protože spolu s přiznáním jsou dodavatel i odběratel povinni podávat správci daně speciální evidenci. Na druhou stranu při použití režimu přenesení daňové povinnosti odpadne řadě plátců problém s cash-flow.
Systém přenesení daňové odpovědnosti funguje tak, že dodavatel vystaví daňový doklad bez vyčíslené DPH. Místo ní bude na dokladu informace o sazbě DPH a povinnosti odběratele doplnit a přiznat DPH. Odběratel musí na přijatém daňovém dokladu výši daně doplnit a odpovídá za správné přiřazení sazby daně i za její výpočet.
Osoba povinná k dani z přidané hodnoty (DPH)
Osoba povinná k dani definovaná v § 5 zákona o DPH je osoba, která uskutečňuje ekonomickou činnost soustavně, a to za účelem zisku. Tzn. že osoba se stává podnikatelským subjektem, a to v momentě, kdy má podnikání legalizováno. U fyzickým osob obdržením živnostenského listu, u právnických osob především výpisem z obchodního rejstříku.
Pokud zákon u určitých plněních v určitých paragrafech se nezabývá sídlem osoby povinné k dani, pro kterou je plnění uskutečněno, je potřeba osobu povinnou k dani chápat úplně stejně nehledě na to, zda má sídlo v členském státě EU nebo ve třetí zemi.
„Pokud zákon chce odlišit postup u DPH – jinak se postupuje pro české osoby a jinak pro osoby z jiných členských států, tak vždy doplňuje tu osobu povinnou k dani dodatkem „se sídlem v tuzemsku“ nebo „se sídlem mimo tuzemsko“. Pokud tam doplněk není v tom konkrétním paragrafu, podle kterého se řídíme, je potřeba osoby povinné k dani chápat všechny stejně a vůči nim se pak postupuje z hlediska DPH naprosto stejně,“ dodává Galočík.
Plátce DPH
Pokud osoba povinná k dani u nás překročí roční obrat 1 milion Kč za předchozích po sobě jdoucích 12 kalendářních měsíců, podle § 6 se stává plátcem. To slovo plátce se týká zásadně osoby povinné k dani, která se musela povinně registrovat k DPH v tuzemsku. „Tudíž výraz plátce, pokud se v zákoně používá, a používá se velmi často, osobu odlišuje od toho, že je registrována v tuzemsku,“ vysvětluje Galočík.
V praxi je ale výraz plátce používán pro všechny osoby registrované k dani zejména v těch jiných členských státech, nicméně zákon nezná žádného plátce pro národního členění.
Osoba registrovaná k dani v jiném členském státě
Pokud je osoba registrována k dani v jiném členském státě, není plátcem, ale osobou registrovanou k dani v jiném členském státě. „Právě tady dochází mnohdy k záměně subjektů, protože – já to slyším denně – někdo dodává zboží do Německa a německá firma je plátce, nicméně zákon takové pojmy nezná. Čili pokud dodávám zboží plátci, dodávám zboží osobě registrované k dani v tuzemsku. Pokud zboží dodávám osobě registrované k dani v jiném členském státě, je to osoba, která není registrovaná v tuzemsku, není plátce, a tudíž dodávám zboží osobě registrované k dani v jiném členském státě,“ vysvětluje lektor ve webináři DPH při obchodu mezi členskými státy EU a třetími zeměmi v roce 2016.
Zahraniční osoba
Zahraniční osoba je osoba, která nemá sídlo v tuzemsku ani v jiném členském státě a má sídlo ve třetí zemi, čili mimo EU. U zahraničních osob zákon už nerozlišuje osoby registrované nebo neregistrované. „Z hlediska zákona o DPH nezáleží, jestli švýcarská firma má přidělené případně švýcarské DIČ pro DPH. Zákon o DPH to nijak nezohledňuje, přidělené DIČ v třetí zemi nepožívá žádných výhod z hlediska zákona o DPH, protože není důvodem, pro který by to plnění bylo nějak zvýhodněno,“ snaží se podnikatelům vysvětlit na příkladu Galočík, která zároveň dodává: „Pokud vám švýcarská firma sdělí v rámci fakturačních údajů švýcarské DIČ pro DPH, váš poznatek spočívá jen v tom, že to je osoba povinná k dani, která se registrovala ve Švýcarsku k dani.“
Reverse charge: Postup plátce vůči osobě povinné k dani
Je potřeba si uvědomit, že pokud zákon umožňuje například přenést přiznat daň (systém reverse charge) a podmiňuje to tím, že takhle může postupovat plátce vůči osobě povinné k dani, jedná se o širší pojem, než kdyby se reverse charge uplatňoval vůči osobě registrované k dani.
„Takže každá osoba registrovaná k dani, jak v tuzemsku, tak v jiném členském státě, je vždycky osobou povinnou k dani. Čili pokud už máme tu osobu povinnou k dani nějakým způsobem definovat, je to osoba povinná k dani, která může mít sídlo jak v tuzemsku, tak v jiném členském státě, ale také může mít sídlo v třetí zemi, čili je tedy celkem jedno, jestli je, nebo není registrovaná k dani,“ poukazuje na rozdíly Galočík.
Pokud je plnění a reverse charge podmíněn tím, že se může postupovat jenom pokud je osoba registrovaní k dani v jiném členském státě, pak se plnění zužuje jen na osoby, které musí být registrované v jiném členském státě. Nikde v zákoně pak nenajdeme podmínku, že by osoba z třetí země, tedy zahraniční osoba, musela být registrovaná k dani v třetí zemi.
Osoba neusazená v tuzemsku
V § 4 odst. 1, písmeno m) je definován výraz „osoba neusazená v tuzemsku“, což je pro podnikatele, potažmo jejich účetní a daňové poradce důležitý pojem, protože povinnost přiznat v tuzemsku daň, pokud je služba poskytnuta s místem plnění v tuzemsku, a je poskytnuta osobou neusazenou v tuzemsku, má vždycky plátce nebo osoba identifikovaná, která přijímá službu.
Osoba neusazená v tuzemsku je tedy osoba povinná k dani, která nemá v tuzemsku sídlo a ani provozovnu. Můžou to být tři osoby: Zaprvé je to osoba registrovaná k dani v jiném členském státě (má přidělené DIČ v evropském formátu), dále to může být osoba se sídlem v jiném členském státě – není registrovaná k dani v žádném členském státě, nicméně je osobou povinnou k dani, a třetí osobou, která může být tou osobou neusazenou, je zahraniční osoba. Samozřejmě všechny musí být povinné k dani.
Foto: flickr.com/photos/campusfrance/18898145409